real talk: reasons why I couldn’t create in New Zealand

January 17, 2019

This definitely isn’t the post I meant to write today. At first, I wanted to put together  another what-to-see guide for New Zealand, but when I opened my laptop all my feelings came out instead. So this time I’m gonna share with you one of the biggest struggles I’ve ever experienced when traveling. Because it’s something I need to get off my mind. And because it’s not just rainbows and unicorns all the time. Everyone feels down, stuck, frustrated time to time.. and so do I. My trip to New Zealand was so different from what I had expected.  Before I took off, I’d made a huge list of places I wanted to see and photos I wanted to take. I thought it would be that ONE trip of my life. The excitement was real! I pictured myself waiting for the best conditions to start shooting & chasing stars (because New Zealand is just perfect for astrophotography!). I planned to publish as many new blog post as I could (or the weak internet connection would allow). But none of that happened (sorry if it sounds a bit melodramatic). What actually happened was that I ended up being stuck, and believe it or not, unmotivated to take any photos.

Asi všichni máme tu jednu destinaci, nebo klidně i víc, o jejichž navštívení dlouhodobě sníme. Jednou z těch mých byl nepochybně Nový Zéland. A když jsem si konečně koupila letenku, měla jsem pocit, že to bude trip of my life. Těšila jsem se, že tam popustím uzdu svojí kreativitě, celý dny budu jen fotit a psát články na blog, zdokonalím svoje skills v oblasti noční fotografie, protože je tam přece nejlepší viditelnost hvězd na světě!, že tam vyfotím takovou spoustu fotek, z níž budu čerpat na moje social media kanály ještě dlouho. O tom, že moje představa byla dost nerealistická, jsem se přesvědčila hned během prvních pár dní. Trip of my life to bezpochybně v mnoha směrech byl, jen ta kreativní exploze, kterou jsem si dopředu v hlavě tak barvitě malovala, se nekonala. Místo toho se roztočil kolotoč frustrace z toho, že jsem na nejkrásnějším místě planety a NECHCE se mi fotit. 

I sort of wondered it was just a temporary thing. I though I was tired, jetlagged (to be honest, it hit me really bad this time) and homesick (my endless calls to Prague must have been quite annoying for Paja – a friend I was traveling with). I thought one day I would wake up with all the enthusiasm I used to have. But the main problem lied somewhere else.

Zprvu jsem si myslela, že se jedná jen o chvilkový stav způsobený steskem po domově, jetlagem, který mi tentokrát dal natolik zabrat, že jsem v některých chvílích usínala i za chůze nebo uprostřed věty!, a změnou prostředí. Přece jen, cestovat přes skoro celou planetu není to samý jako jet o víkendu na chalupu. Byť k mýmu neblahýmu stavu tyhle všechny faktory nepochybně přispěly (moje kamarádka Pája může vyprávět o dlouhých stýskacích hovorech do Prahy), hlavní problém byl někde jinde. A pořádně si to uvědomuju až teď zpětně, kdy celou zkušenost můžu posoudit s několikatýdenním odstupem. 

In total, we spent 4 super busy weeks in New Zealand (Christmas holidays included). I say ‘super busy’, because one month was not enough. Especially if you plan to explore both North and South Islands. There were thousands of places to see, hikes to do and distances to conquer; our itinerary was simply too much. Even though I was still excited, I also felt so tired of being constantly on the road, of packing and unpacking my bag. It was frustrating. Imagine that you’re in one of the most beautiful places in the world, and you suddenly miss that jaw-dropping awe. You feel like you’re SUPPOSED to take hundreds of photos, but at the same time you just don’t want to touch your camera.

Tak abych začala pěkně popořadě. Na Zélandu jsme strávily s kamarádkou celkem 4 týdny (vánoční svátky included) a náš itinerář od začátku praskal ve švech. Jeden týden na severním ostrově, zbylé tři na jižním. Milion míst, kam bychom se rády podívaly, několik více i méně náročných treků, který jsme se rozhodly pokořit, spousta ujetých kilometrů. Nacpat všechno do POUHÝCH 4 týdnů (ze začátku nám to přišlo jako neskutečná spousta času, ale věřte mi, že na Zéland je měsíc málo) se nám sice celkem úspěšně povedlo, ale za tu cenu, že jsme se za celou dobu prakticky nezastavily. Každý den se člověk budil s pocitem, že dneska musí stihnout tohle a tohle, dojet tam a tam, vyfotit takovou a makovou fotku. A proč? No protože na Zéland se přece jen tak znovu nepodívám! A když už jsem se teda vydala takhle daleko, musím z toho vytěžit maximum. Prostě ukázkový příklad absolutně špatnýho uvažování. 

Yeah, I was completely blocked. And instead of letting my mind rest, I started berating myself for not being able to live up my (probably unrealistic) expectations. I put a huge amount of pressure and guilt on myself to create. And that’s why traveling and taking photos, my favourite activities ever, started causing me stress and some kind of anxiety. And all this just because I felt too pressured – pressured to take good photos, pressured to publish them on social media and even pressured to feel good about it. So it wasn’t just me being too hard on myself, it was also the power of social media that made me feel like sh*t.

Ve výsledku jsem se totiž úplně zasekla. Často jsme dorazily na místo, který bylo naprosto dechberoucí, a mně bylo úzko z toho, že bych si ten zážitek měla kazit přemýšlením o tom, jakou fotku si kde pořídím. Měla jsem pocit, že jakmile vytáhnu foťák, celý můj prožitek z přítomnýho okamžiku se smrskne na pouhý uvažování, co a jak vyfotit, aby to mělo úspěch na Instagramu. Upletla jsem si na sebe bič, protože jsem měla pocit, že se ode mě OČEKÁVÁ, že přivezu krásný fotky a velkou spoustu kreativního obsahu, co bude inspirovat další a další lidi, aby Zéland navštívili (jako kdyby to snad bylo ještě potřeba). Rychle pořídit fotky, pocvakat nějaký videa, pak ještě rychle najít mobil, abych měla co dát na IG stories. A velká úleva, když jsem poblíž zaznamenala ceduli zákazu dronování. Ufff, o jednu starost méně.

There were moments when I wanted to silently enjoy the breathtaking landscape, but crowds of other people snapping mindless, random photos of everything were just too disturbing. Taking shots for Instagram, making videos for IG stories, flying drones even in areas where it was restricted. I mean, what’s wrong with this world? The world where people feel the constant need to prove that they’re accomplishing something. Even I felt this need. And I knew it was wrong. I mean, taking photos is not bad at all. The problem is when we do if for solely social purposes. It happened to me quite often in New Zealand that all I wanted was just to enjoy the moment, absorb it through my eyes, make a note in my travel diary and keep the image in my memory like forever.

Tak takhle nějak to vypadalo, i když se může zdát, že přeháním. Činnost, kterou na světě miluju snad nejvíc, se pro mě stala zdrojem úzkosti a stresu. Protože jsem to prostě necítila, neměla jsem inspiraci a fotit jsem nechtěla. Protože jsem byla vystrašená pozorováním zástupů turistů, kteří na svět kolem sebe koukají přes displeje svých mobilů a hledáčky fotoaparátů. Najednou jsem cítila, že je to všechno špatně a že bych si ten přítomný okamžik chtěla zvěčnit jiných způsobem. Vypálit si ho do hlavy a večer si o tom napsat do deníku. Poprvý v životě jsem si na cestě uvědomila, jak moc mě (a spoustu lidí kolem mě) sociální sítě ovládají. Jsem na krásným místě, takže MUSÍM fotit. 

Well, this trip, if anything, was a huge lesson for me. Here you have just few things I learned along the way:

1. I should remind myself more often that being in a beautiful place and just seeing it is enough! I shouldn’t feel pressured to prove how amazing it was. We all can decide not to take a picture and simply enjoy the present moment.
2. I have to stop pushing myself if there’s a lack of inspiration. It doesn’t make any sense to do the same thing over and over again, like reediting my photos or rewriting my texts. This way I won’t move any forward.
3. It’s important to be more encouraging and kind to myself. I shouldn’t feel guilty if I freeze up the moment I touch the camera or the keyboard of my laptop. It’s important to take some time out to ask myself where the blockage comes from. And to give my head some space to think and breathe when needed.

Jestli mě ale cesta na Zéland něco opravdu naučila, kromě skillu, jak co nejefektivněji vymýtit hejno dotěrných sandflies, pak je to: 

1. přesvědčení, že nemusím vůbec NIC. Sílu prožitku z daný cesty si přece nemůžu kazit tím, že se mi nepodařilo pořídit vysněnou fotku. Nebo tím, že budu zoufale čekat na ztracenou inspiraci. Nebo přemýšlením, jestli splním něčí očekávání. Když se mi nechce fotit, tak se mi prostě nechce a nemá cenu si to vyčítat.
2. když mi něco nejde a necítím se na to, přestat to pushovat. Jaký smysl má nutit se dělat tu samou věc pořád dokola? Pořád dokola přepisovat jeden a ten samý text? Nebo upravovat tu stejnou fotku? V takovém případě se člověk málokdy posune dopředu. Vždycky je lepší dát si chvilku pauzu a zamyslet se nad tím, co je příčinou týhle blokace. Často to totiž pramení právě z pocitu, že něco musíme, že je na nás vyvíjen nátlak. 
3. neměla bych si vyčítat, když na cestách odložím foťák. A následně mít pocit, že jsem selhala, když se mi nechce cvakat jako o život. Člověk musí být laskavý nejen k lidem okolo, ale především sám k sobě. Dovolit si na chvíli vypnout, užít si přítomný okamžik a netrápit se myšlenkama, proč zrovna dneska to nejde. Jako v každým kreativním procesu, i ve fotografii je důležitý občas poslechnout intuici. Když si naše mysl říká o prostor a klid, dopřejme jí ho. 

I left New Zealand knowing that my photos weren’t as good as I wanted them to be. But it doesn’t bother me anymore. I took the lesson. I shouldn’t take photos just to benefit myself, post them on social media and get more likes, followers or whatever. It’s not about making me feel good about myself for doing things so everyone knows that my life is perfect (because it’s not perfect at all!). It’s important to do things to really do them. Nothing else matters.

Ze Zélandu sice nemám miliardu fotek, a už vůbec ne takových, jakých jsem si představovala (hvězdnou oblohu jsem nefotila snad ani jednou), ale už mě to netrápí. Byla to důležitá cesta, o níž jsem dlouho dopředu věděla, že jí musím uskutečnit. Ráda bych napsala, že v tuhle chvíli už mám jasno, kam bude moje kreativní tvorba směřovat, ale zatím to stále nejsem schopná říct. Nadšení lovit fotky, vstávat na východy slunce a plánovat si focení dopředu teď na nějakou dobu zmizelo, ale vím, že až bude správný čas a ujasním si i další věci v hlavě, zase se to všechno vrátí. Zatím si z toho odnáším alespoň ty body, co jsem vypsala výše. Což je ostatně víc, než mi kterákoli jiná cesta dala. Dělat věci víc pro sebe  a dovolit si je skutečně prožít. To je to, na čem mi teď záleží nejvíc.