Jak jsem se vypořádala s tvůrčí krizí na Zélandu

Asi všichni máme tu jednu destinaci, nebo klidně i víc, o jejímž navštívení dlouhodobě sníme. Jednou z těch mých byl nepochybně Nový Zéland. A když jsem si konečně koupila letenku, měla jsem pocit, že to bude trip of my life. Těšila jsem se, že tam popustím uzdu svojí kreativitě, celý dny budu jen fotit a psát články na blog, zdokonalím svoje skills v oblasti noční fotografie, protože je tam přece nejlepší viditelnost hvězd na světě!, že tam vyfotím takovou spoustu fotek, z níž budu čerpat na moje social media kanály ještě dlouho. O tom, že moje představa byla dost nerealistická, jsem se přesvědčila hned během prvních pár dní. Trip of my life to bezpochybně v mnoha směrech byl, jen ta kreativní exploze, kterou jsem si dopředu v hlavě tak barvitě malovala, se nekonala. Místo toho se roztočil kolotoč frustrace z toho, že jsem na nejkrásnějším místě planety a nechce se mi fotit.

Zprvu jsem si myslela, že se jedná jen o chvilkový stav způsobený steskem po domově, jetlagem, který mi tentokrát dal natolik zabrat, že jsem v některých chvílích usínala i za chůze nebo uprostřed věty!, a změnou prostředí. Cestovat přes skoro celou planetu není to samé jako jet o víkendu na chalupu. Byť k mému neblahému stavu tyhle všechny faktory nepochybně přispěly (moje kamarádka Pája může vyprávět o dlouhých stýskacích hovorech do Prahy), hlavní problém byl někde jinde. A pořádně si to uvědomuju až teď zpětně, kdy celou zkušenost můžu posoudit s několikatýdenním odstupem.

Tak abych začala popořadě. Na Zélandu jsme strávily s kamarádkou celkem 4 týdny (vánoční svátky included) a náš itinerář od začátku praskal ve švech. Jeden týden na severním ostrově, zbylé tři na jižním. Milion míst, kam bychom se rády podívaly, několik více i méně náročných treků, spousta ujetých kilometrů. Nacpat všechno do POUHÝCH 4 týdnů (ze začátku nám to přišlo jako neskutečná spousta času, ale věřte mi, že na Zéland je měsíc málo) se nám sice celkem úspěšně povedlo, ale za tu cenu, že jsme se za celou dobu prakticky nezastavily. Každý den se člověk budil s pocitem, že dneska musí stihnout tohle a tohle, dojet tam a tam, vyfotit takovou a makovou fotku. A proč? Protože na Zéland se jen tak znovu nepodívám! A když už jsem se teda vydala takhle daleko, musím z toho vytěžit maximum. Prostě ukázkový příklad absolutně špatného uvažování.

Ve výsledku jsem se totiž úplně zasekla. Často jsme dorazily na místo, které bylo naprosto dechberoucí, a mně bylo úzko z toho, že bych si ten zážitek měla kazit přemýšlením o tom, jakou fotku si kde pořídím. Měla jsem pocit, že jakmile vytáhnu foťák, celý můj prožitek z přítomného okamžiku se smrskne na pouhé uvažování, co a jak vyfotit, aby to mělo úspěch na Instagramu. Upletla jsem si na sebe bič, protože jsem měla pocit, že se ode mě očekává, že přivezu krásné fotky a velkou spoustu kreativního obsahu, co bude inspirovat další a další lidi, aby Zéland navštívili (jako kdyby to snad bylo ještě potřeba). Rychle pořídit fotky, pocvakat nějaká videa, pak ještě rychle najít mobil, abych měla co dát na IG stories. A velká úleva, když jsem poblíž zaznamenala ceduli zákazu dronování. Ufff, o jednu starost méně.

Tak takhle nějak to vypadalo, i když se může zdát, že přeháním. Činnost, kterou na světě miluju snad nejvíc, se pro mě stala zdrojem úzkosti a stresu. Protože jsem to prostě necítila, neměla jsem inspiraci a fotit jsem nechtěla. Protože jsem byla vystrašená pozorováním zástupů turistů, kteří na svět kolem sebe koukají přes displeje svých mobilů a hledáčky fotoaparátů. Najednou jsem cítila, že je to všechno špatně a že bych si ten přítomný okamžik chtěla zvěčnit jiných způsobem. Vypálit si ho do hlavy a večer si o tom napsat do deníku. Poprvé v životě jsem si na cestě uvědomila, jak moc mě (a spoustu lidí kolem mě) sociální sítě ovládají. Jsem na krásném místě, takže musím fotit.

Jestli mě ale cesta na Zéland něco opravdu naučila, kromě skillu, jak co nejefektivněji vymýtit hejno dotěrných muchniček, pak je to:

1. přesvědčení, že nemusím vůbec nic. Sílu prožitku z dané cesty si nemůžu kazit tím, že se mi nepodařilo pořídit vysněnou fotku. Nebo tím, že budu zoufale čekat na ztracenou inspiraci. Nebo přemýšlením, jestli splním něčí očekávání. Když se mi nechce fotit, tak se mi prostě nechce a nemá cenu si to vyčítat.
2. když mi něco nejde a necítím se na to, přestat se do toho tlačit. Jaký smysl má nutit se dělat tu samou věc pořád dokola? Pořád dokola přepisovat jeden a ten samý text? Nebo upravovat tu stejnou fotku? V takovém případě se člověk málokdy posune dopředu. Vždycky je lepší dát si chvilku pauzu a zamyslet se nad tím, co je příčinou téhle blokace. Často to totiž pramení právě z pocitu, že něco musíme, že je na nás vyvíjen nátlak.
3. neměla bych si vyčítat, když na cestách odložím foťák. A následně mít pocit, že jsem selhala, když se mi nechce cvakat jako o život. Člověk musí být laskavý nejen k lidem okolo, ale především sám k sobě. Dovolit si na chvíli vypnout, užít si přítomný okamžik a netrápit se myšlenkama, proč zrovna dneska to nejde. Jako v každém kreativním procesu, i ve fotografii je důležité občas poslechnout intuici. Když si naše mysl říká o prostor a klid, dopřejme jí ho.

Ze Zélandu sice nemám miliardu fotek, a už vůbec ne takových, jakých jsem si představovala (hvězdnou oblohu jsem nefotila snad ani jednou), ale už mě to netrápí. Byla to důležitá cesta, o níž jsem dlouho dopředu věděla, že ji musím uskutečnit. Ráda bych napsala, že v tuhle chvíli už mám jasno, kam bude moje kreativní tvorba směřovat, ale zatím to stále nejsem schopná říct. Nadšení lovit fotky, vstávat na východy slunce a plánovat si focení dopředu teď na nějakou dobu zmizelo, ale vím, že až bude správný čas a ujasním si i další věci v hlavě, zase se to všechno vrátí. Zatím si z toho odnáším alespoň ty body, co jsem vypsala výše. Což je ostatně víc, než mi kterákoli jiná cesta dala. Dělat věci víc pro sebe  a dovolit si je skutečně prožít.