Poslední měsíce toho bylo nějak moc. Tolik, že jsem sotva stihla vnímat běh času a celé léto mi přeletělo před očima světelnou rychlostí. Dvakrát jsem se za tu dobu přestěhovala, nafotila přes 30 svateb, podnikla několik výletů a do toho si aktivně vymyslela ještě pár dalších projektů. Co kdyby náhodou, žejo. A to neříkám proto, že bych si chtěla stěžovat, ostatně svojí práci mám ráda. Spíš jsem jen měla potřebu vysvělit, proč můj blog poslední měsíce zeje prázdnotou. Zkrátka a dobře, můj život byl poslední dobou chaos zredukovaný na několik neustále polozabalených zavazadel, milion upomínek a neutuchající příval notifikací.
Nikdy jsem neměla ve zvyku otevřeně mluvit o svých pocitech, většinou jsem je neuměla ani správně artikulovat. Často jsem se uchylovala ke psaní, protože bylo mnohem snazší udělat si v myšlenkách pořádek, když je člověk hodil na papír a nikomu nemusel nic vysvětlovat. Promlčováním problémů a věcí, které nás trápí, nebo jejich vylejváním v podobě záplavy frustrovaných písmenek, se ale nic nevyřeší. Už několik let se potýkám s úzkostmi. Pocit, že ztrácím pevnou půdu pod nohama, nejistoty a strachu se pravidělně objevuje v obdobích, kdy jsem dlouhodobě pod tlakem, ať už pracovním nebo nějakým jiným. V tu chvíli mě pak nahlodávají myšlenky, že nejsem dostatečně dobrá v tom, co dělám; obavy, že lidem kolem sebe nepředávám dostatek pozitivní energie; strach, že selžu. V jistém ohledu je samozřejmě přínosné o sobě pochybovat – aspoň pak máme vůli být lepší – ale nikdy by to nemělo překročit tu hranici, kdy je nám špatně nejen psychicky, ale i fyzicky.
Asi bych měla upozornit, že v tomhle článku nenajdete žádnou převratnou myšlenku. Jen jsem chtěla předat trochu motivace lidem, kteří se dost možná potýkají s podobnými stavy. Nebojme se svěřovat s tím, co nás trápí, naším nejbližším. Je těžké přestat se stydět za naše pocity, když nám svět sociálních sítí neustále otlouká o hlavu filozofii “positive thinking”; když z ryze povrchní perspektivy sledujeme životy druhých a snažíme se odhalit jejich recept na “štěstí”. Jedeme v tom ale všichni společně. Každý z nás se čas od času cítí mizerně a není na tom vůbec nic špatného. Pravidelně se mi stávalo, že jsem v sobě dusila to, co jsem reálně cítila nebo k čemu mě vedly moje instinkty. A to jen proto, že jsem nechtěla před druhými působit zranitelně. Nikdy ale neutečete před tím, co skutečně cítíte; tahle všechna trápení si stejně časem najdou cestu ven.
Proto znovu opakuju, že je v pořádku říct si o pomoc, když ji potřebujete. Naše vnitřní prožívání je to, co v konečném důsledku umožňuje budovat skutečně hluboké vztahy založené na vzájemné důvěře. Pokud máte kolem sebe správné lidi, vždycky vás pochopí a budou vám oporou. Nějakou dobu jsem si myslela, a tím se vlastně touhle velkou oklikou dostávám ke svému milovanému cestování, že před všemi problémy uteču; že se samy během mojí nepřítomnosti vyřeší; že nové razítko v pasu zalepí další šrám na duši. Hloupost. Vždycky si to na mě všechno počkalo. Tu správnou a jedinou cestu jsem si našla až ve chvíli, kdy jsem pochopila, že změna a řešení problémů začíná u mě samotné.
Nikdy proto není pozdě změnit váš přístup k životu a sobě samým. Ani není pozdě začít s tím, po čem vaše srdce prahne úplně nejvíc a stát se tím člověkem, kterým jste vždycky chtěli být. Nebo milovat druhé tím způsobem, jakým jste vždycky chtěli být milováni vy – naplno a beze strachu. Nikdo netvrdí, že musíte stále dokola opakovat stejné chyby, utíkat před stejnými bubáky a cyklit se v nekončícím koloběhu nepříjemných situací. Cestování mi dalo hodně, zocelilo mě, dodalo mi spoustu energie, ale nic za mě nevyřešilo. Pro mě už to dávno nejsou útěky, když se vydám někam na cestu; je to příležitost trochu zpomalit, utřídit si myšlenky a strávit čas sama se sebou. Příležitost NADECHNOUT se.
