Můj život s úzkostnou poruchou
April 8, 2020
Rozhodla jsem se v podmínkách stále probíhající karantény sepsat v trochu ucelenější formě můj příběh s úzkostí a OCD. Za prvé, psaní má neuvěřitelný terapeutický účinky a pomáhá mi nahlížet na vlastní myšlenky s odstupem; za druhé, věřím, že sdílením mýho příběhu můžu mnohým lidem pomoci pojmenovat jejich problém, vyhledat pomoc nebo jenom vyjádřit podporu. Tohle je v podstatě text, který bych si sama přála přečíst několik let zpátky.
Nejste v tom totiž sami. Sama jsem strávila roky přemýšlením o tom, že jsem nejhorší člověk na světě, že jsem blázen a že jsem jediná, kdo má v hlavě démony, jak s oblibou nazývám moje úzkostný myšlenky. Všichni (dobře, možná ne všichni, ale valná většina rozhodně jo) totiž vždycky vypadali, že mají všechno dokonale srovnaný, že si žijou svoje bezstarostný životy, a proto mě ani nikdy nebudou moci pochopit. Nemusím asi říkat, jak hluboce jsem se mýlila. Sama jsem se za ty roky stala mistr ve skrývání mých strachů a úzkosti. Navenek silná žena, která přesně ví, co chce; uvnitř ustrašená malá holka bojující s neustálým přívalem černých myšlenek. Vezmeme to ale pěkně popořadě.
Kde to všechno začalo?
Už jako dítě jsem měla sklony k velkým excesům. Mívala jsem období, kdy jsem byla hrozně hyperaktivní a svůj přebytek energie jsem ventilovala tvořením nejrůznějších věcí. Psala jsem naivní dětský příběhy, kreslila komiksy a vymýšlela do nich milion různých postav, jejichž vlastnosti jsem s oblibou vykreslovala do nejmenších detailů. Taky, a pozor, tohle bude znít asi docela creepy, jsem si vymýšlela imaginární “kamarády”. Vždycky jsem si hrozně přála koně, a když jsem nemohla mít skutečnýho, měla jsem ho alespoň na úrovni mých smyšlenek.
Pak ale přicházela i období, kdy jsem byla hodně uzavřená do sebe a veškerý čas jsem trávila čtením knih nebo sledováním nejrůznějších seriálů na SuperMaxu (kdo z vás si pamatuje SuperMax?). Střídaly se často momenty, kdy jsem měla přehnaný vůdčí sklony a v naší holčičí “partě” muselo být všechno po mém, s obdobími, kdy jsem měla pocit, že mě všichni nesnášejí a jako člověk nestojím za nic (btw. těchto pocitů jsem se nikdy úplně nezbavila). Moje dětství bylo ve stručnosti jedna velká horská dráha a už jako malá jsem byla emocionálně hrozně nestabilní. Vždycky se ale našel nějaký veskrze racionální důvod, proč tomu tak je. Vytížení rodiče, kteří se mi nemohli tolik věnovat, fakt, že jsem byla jedináček, puberta.
Teprve až v pozdějším věku, kdy moje výstřelky začaly mít trochu jiný kalibr (hádky s mámou, když se naši rozvedli, opíjení se a lítání ze vztahu do vztahu), jsem pochopila, že všechen tenhle neustálý chaos byl zrcadlením toho, co se mi dělo celou dobu v hlavě. Jako dítě jsem nedokázala vír vlastních myšlenek usměrnit, proto jsem si hledala způsoby, jak tuhle energii ventilovat. V pozdějším věku jsem si zase osvojila spoustu “skvělých” únikových strategií. Ať už to byly party, vztahy nebo přehnaný perfekcionismus.
Od začátku mýho života téměř nikdy nebylo nic v normě. Vždycky to bylo moc, a nebo příliš málo. Nic mezi tím.
Kdo nebo co jsou ti moji “démoni”?
První kontakt s úzkostí a panickými záchvaty jsem prožila už jako malá. Když jsem byla dítě, měla jsem často iracionální strach o svoje zdraví. Ve třetí třídě jsem si prožila první kontakt se smrtelnou nemocí u jedné z mých nejlepších kamarádek a od tý doby jsem se nedokázala oprostit od vtíravých myšlenek, že bych mohla být taky nemocná. Začala jsem svoje tělo úzkostlivě pozorovat a ve chvílích, kdy mě něco bolelo, jsem okamžitě lezla na počítač a na internetu vyhledávala příznaky. Jak asi možná tušíte, nacházela jsem všelijaký šílený diagnózy a pomalu se tak dostávala do spirály představ, že jsem skutečně vážně nemocná. Vlivem tohohle neustálýho nervovýho napětí jsem si postupem času způsobila žaludeční neurózu a taky zasadila semínko mým problémům s nespavostí, protože jsem v tu dobu často usínala se strachem, že už se neprobudím.
Všechno vyvrcholilo na střední, kdy jsem se vlivem neustálýho stresu a tlaku, který jsem na sebe vytvářela, dostala do stavu, že jsem nebyla schopná odejít z domu. Zhubla jsem v tý době asi 10 kg a doma neustále simulovala nemoc, abych nemusela jít do školy. První diagnóza pak na sebe nenechala dlouho čekat, a sice deprese. Brala jsem posléze několik let léky, který na poměrně dlouhou dobu mojí hlavu utlumily a přinesly kýženou úlevu. Bohužel ale bez jakýkoliv doplňkový terapie, takže problémy se časem vrátily a s ještě větší intenzitou. Teprve až po vysoký přišla ta správná diagnóza, a sice generalizovaná úzkostná porucha v kombinaci s obsedantně kompulzivní poruchou.
Jak se to u mě projevuje?
Úzkostná porucha je trochu zrádná v tom, že není na první pohled vidět. Úzkostný člověk může dokonce před svým okolím vypadat jako někdo, kdo vede úspěšný ambiciózní život s našlápnutou kariérou (ano, to je i můj případ). A často tak může vypadat i sám před sebou. Jak ale rozeznat běžný strach od úzkosti?
Strach se podle všeobecně uznávaný normy objevuje ve chvíli, kdy čelíme skutečný hrozbě. Třeba když plujeme na moři a na horizontu v dálce se začnou rýsovat temný bouřkový mraky. Úzkost ale přichází tehdy, když žádná reálná hrozba neexistuje a my ji pouze očekáváme a konstruujeme ve vlastní hlavě. Tady bych mohla uvést miliardu příkladů z vlastního života. Když mi rodiče neberou telefon a já mám hned pocit, že se něco špatnýho stalo; když mám velký bolesti hlavy a začnu přemýšlet nad tím, co by tak mohlo být příčinou; když se mi někdo z blízkých přestane ozývat a mě začnou trápit myšlenky, že jsem provedla něco špatně. Úzkostná porucha je v něčem vlastně hrozně sobecká a sebestředná. Často máte pocit, že všechno, co se děje kolem vás, s vámi přímo souvisí. Jako kdyby se snad celý svět točil jen kolem vaší osoby.
V tomhle případě se o slovo hlásí především emoční strachy, jako třeba strach, že nezapadnete do kolektivu nebo že uděláte chybu, strach z odmítnutí, z vyhazovu z práce a tak dále. A problém nastává ve chvíli, kdy tyhle strachy zcela zabarví vaše běžný racionální uvažování. Proto s oblibou říkám, že jsem jako dvě Terezy v jednom těle. Zatímco existuje celá řada situací, kdy zvládnu zachovat chladnou hlavu a nenechám se rozhodit, přichází i spousta momentů, kdy začnu panikařit kvůli úplný blbosti. I když v mých očích je to zrovna problém o rozměrech čtyřhlavý saně. Navíc tyhle pocity nejistoty a strachu občas přetrvávají i mnoho dní. Moje mysl tak většinou žije v konstantním napětí, že by se něco špatnýho mohlo stát.
A jak je to s konkrétními projevy?
1) Nikdy nekončící obavy
Často se mi stává, a to i v situacích, kdy bych měla být šťastná a užívat si přítomnou chvíli, že mi mozek konstantně našeptává “jsem nervózní!”. Jako kdyby se na pozadí všeho, co se mi v životě děje, skrývaly neustálý obavy, že se něco pokazí. A ve spoustě případů ani nepomáhá, když mě někdo blízký uklidní, že se nic neděje a není se čeho bát. Moje hlava si vždycky mele svou, za každý situace.
Úzkost je hlas, který se mě pořád snaží předsvědčit, že se něco špatnýho stane. Je to hlas, který mě budí v noci ze spaní a připomíná mi nejrůznější více či méně trapný momenty z mojí minulosti a vykresluje katastrofický scénáře o mojí budoucnosti.
2) Utkvělý představy
S tím souvisí i utváření utkvělých představ. V tomhle jsem, prosím vás, fakt PŘEBORNICE! V průběhu mýho života si moje mysl vytvořila několik vzorců, podle nichž uvažuje o mojí budoucnosti. Dalo by se sem zařadit třeba přesvědčení, že jednou ze mě bude šílená stará bába s milionem psů a koček.
3) Mysl jako jakási vnější, odosobněná entita
Často mi lidi říkají “co sis to zase vzala do hlavy”. Ne, já si nic nevzala. To se tam utváří tak nějak samo. Odjakživa o svojí mysli uvažuju jako o něčem, co je ode mě de facto oddělené. Jako kdyby to byl autonomní stroj vytvářející neustálý vír myšlenek, nad kterým nemám absolutně žádnou kontrolu. Nemůžu ho ani zpomalit ani vypnout. Tlačítko “on/off” v mojí hlavě prostě neexistuje. Díky jógový praxi a pravidelným meditacím se tenhle pocit trochu zlepšil, občas už dokonce zvládám mysl trochu ukočírovat. To nic ale nemění na tom, že v těch nejhorších chvílích jsou moje myšlenky jako milion rozjetých vlaků, přičemž každý vyráží úplně do jinýho směru a já tenhle zmatek jenom s hrůzou pozoruju.
4) Negativní přemýšlení
A další hláška, co pravidelně slýchám, je “nesmíš vidět všechno tak černě”. Všichni nezdolní optimisté mají můj obdiv, protože já tohle nikdy neuměla. Vždycky pro mě bylo tak nějak “přirozenější” očekávat to nejhorší a všechno zvažovat z perspektivy “co kdyby náhodou”. Docela mi jdou obrazná přirovnání, takže v těch nejhorších chvílích mívám pocit, jako kdyby mojí mysl zahalil hustý černý dým a já přes něj nedokázala vidět vůbec nic. Žádný světlo na konci tunelu. Prostě jenom tma, ve který je všechno špatně a všichni jsou proti mně.
5) Nekvalitní spánek
Jak jsem zmiňovala výše, už jako dítě jsem měla problémy se spánkem. Většinu času jsem se bála usnout, protože jsem měla pocit, že už se neprobudím. A nebo jsem se bála nočních můr, který se mi opakovaně vracely. I v současný době se mi do spánku projektují moje nejhlubší obavy, jako je třeba ztráta partnera nebo někoho blízkého z rodiny. V takových chvílích se pak budím zpocená, s bušícím srdcem a přáním, ať už je zase ráno, kdy všechny strachy trochu vyblednou.
A je tu další věc, kterou jsem v souvislosti se spánkem vypozorovala. Ve chvíli, kdy ulehnu do postele a všechno kolem mě ztichne, slyším a vnímám svoje myšlenky s ještě větší intenzitou. Nekonečný zírání do stropu další dvě hodiny proto pro mě není úplně neobvyklý. Stejně jako když mě po ránu budí roj myšlenek, co ten den musím všechno udělat, kde mám začít a na co nesmím zapomenout.
6) Potíže s koncentrací
Když to na mě “přijde” (někdo má špatný PMS, někdo zase blbě nastavenou hlavu – pokus o vtip samozřejmě), mám hrozný problém se na cokoliv soustředit. Zmiňovala jsem ty rozjetý vlaky, který se bezhlavě řítí každý jiným směrem a nedovolí mi, abych je ani na moment zastavila. Přesně takhle fungují moje myšlenky, když začnu být ve stresu a moje mysl se stáhne úzkostí. V takovým případě je prakticky nemožný, abych dokázala myslet na cokoliv jinýho, než na to, co se zrovna děje v mojí hlavě. Snažím se proto vždy zaměstnat nějakými banálními aktivitami, například si dám ledovou sprchu, vyrazím na procházku nebo se pustím do jakýkoliv manuální činnosti, která nevyžaduje příliš velkou koncentraci.
7) Nefunkční vztahy
Vztahy pro mě vždycky byly asi největším zdrojem úzkostí. Přemýšlení nad tím, co si o mně druzí myslí, jak mě hodnotí a soudí, potřeba každýmu se zavděčit a zalíbit, abych zároveň něco dokázala sama sobě. Dřív se jakákoliv sociální interakce neobešla bez toho, abych nepřemýšlela nad tím, jak asi působím. Jestli nejsem moc nervózní, nebo naopak moc suverénní, jestli nejsem moc taková nebo maková. A s čím více lidmi jsem se vídala, tím víc jsem ztrácela ponětí o tom, jaký to je být přirozená a sama sebou.
Kámen úrazu byly samozřejmě i partnerský vztahy. Buď jsem měla někoho ráda natolik, že jsem byla úplně paralyzovaná hrůzou z případnýho rozchodu, nebo naopak moc málo, kdy mi to zase nepřipadalo tak nějak opravdový a raději jsem to ukončila. Vztahy jsou pro mě prostě vyšší dívčí, neprůhledná alchymie, příliš nejistá sféra, kde číhá spousta nástrah. Tímto se omlouvám všem mým přátelům i rodině, že občas jednám trochu nevyzpytatelně. Já jen prostě někdy dostanu fakt strach.
8) Panický ataky
Pocity vlastní bezmoci a nevysvětlitelný úzkosti mohou přerůst až v panický záchvat, což je stav, kdy jste absolutně paralyzovaní strachem, často bez jakýkoliv příčiny. V 99 % případů to doprovázejí i silný fyzický projevy, u mě konkrétně jsou to bolest na hrudi, nevolnost, bušení srdce, třes a pocit, že se nemůžu nadechnout. Upřímně jsem ještě nepřišla na žádnou účinnou prevenci těchto ataků, každopádně časem jsem si vybudovala schopnost je aspoň rozdýchat například metodou vědomýho břišního dýchání.
9) Pocit ztráty kontroly
Lidi trpící úzkostnou poruchou, mě nevyjímaje, mívají běžně pocit, že to, jak se cítí, je absolutně mimo jakoukoliv jejich kontrolu. Sama jsem si vědoma toho, že moje obavy jsou iracionální. To ale nemění nic na tom, že když úzkost přijde, nedokážu se z ní pomocí rozumu vymanit. Úplně upřímně, tohle je na tom všem asi nejtěžší a nejvíc frustrující. To vědomí, že nemám žádný důvod vyšilovat, ale stejně nedokážu svoje rozjitřený emoce utlumit.
10) Ulevující rituály
Strach se stal nedílnou součástí mýho života a provází prakticky všechno moje počínání. Když letím letadlem, opakovaně mě napadají myšlenky o leteckých haváriích; když jedu autem po dálnici, občas mi problesknou hlavou všechna možná rizika; když za mnou někdo přijde s tím, že “si musíme promluvit”, mám často pocit, jako by končil svět. Je to hrozně vyčerpávající, zvlášť když mám zrovna svoje blbý dny. Proto jsem si za ty roky vytvořila několik ulevujících rituálů (moje terapeutka jim říká projevy OCD :)), který mi pomáhají se od těchto myšlenek aspoň na chvíli oprostit. Jedním z nich je třeba přeříkávání si slov pozpátku. Většinou to totiž můj mozek natolik zaměstná, že už nezvládá dál rozvíjet katastrofický scénáře.
V mým dětským věku ale byly tyhle projevy mnohem horší. Některý činnosti jsem třeba dělala opakovaně, protože jsem měla pocit, že když to neudělám, stane se něco hroznýho. Nebo jsem nebyla schopná usnout, dokud jsem nesrovnala všechny záclony v bytě. Nebo věci na stole tak, aby se nedotýkaly jedna druhé. Nemůžu říct, že by tahle nutkání úplně zmizela, ale rozhodně už umím lépe svojí hlavě vzdorovat.
11) Vždy připravena!
Tohle bude mnohým připadat docela vtipný, ale dlouho jsem například řešila, proč nejsem schopná zabalit si na cesty jen pár věcí. No, odpověď se nabízí sama. Podíl na tom má opět moje úzkostný myšlení. Možná se s tím někteří ztotožníte, ale já prostě hrozně často balím do kufru spoustu věcí jen z důvodu “co kdyby náhodou”. Raději dvoje boty, co kdyby mi ty jedny promokly. Raději si vzít hromadu léků, co kdyby v cizině neprodávali Paralen. Raději si zabalit svetr, i když hlásí 25 stupňů, protože co kdyby se náhodou udělala zima. Jasně, ono to není na škodu zvážit všechny alternativy a být na ně připravený, z dlouhodobýho hlediska je to ale fakt otravný. Nehledě na to, že se pak na cestách tahám se spoustou věcí, který ani nevyužiju.
12) Přání být “normální”
Vždycky, když mám ty nejhorší stavy, prodělám zrovna panický atak nebo mám záchvat breku, usilovně si přeju, abych byla “normální” (byť bychom tuhle zavádějící kategorii mohli sáhodlouze zpochybňovat). Aby všechny ty věci, co mě dlouhodobě vyčerpávají, jako třeba snaha být ve všem nejlepší, strach, abych nezklamala ostatní, nutkavá potřeba neustále něco dělat, abych utekla svým myšlenkám, prostě jednoho dne zmizely. Byla bych to potom ale skutečně já? Dlouhá léta jsem se vztekala “proč zrovna já”, bojovala se svojí hlavou, snažila se potlačovat emoce, aby posléze vylétly na povrch s ještě mnohem větší silou. A přitom jsem celou tuhle energii mohla vynaložit na snahu o sebepřijetí. O přijetí mých dvou tváří. Terezy, která má velký ego, je ambiciózní a snad i rozumná, a pak taky Terezy, která má ze všeho tak trochu strach, občas se topí v úzkosti a propadá pocitům, že tenhle boj nezvládne.
V tuhle chvíli budu asi pro jednou pro jednou optimistka. Uvědomění je totiž první krok kupředu.
